29.4.2007 - výlet k Ejpovickému jezeru

V neděli dopoledne jsem vyrazila s Daníkem a Martíkem k Ejpovickému jezeru (dnešní jezero vzniklo zatopením vytěženého dolu, ve kterém se do roku 1967 těžila železná ruda), kde byl naplánovaný sraz s našimi kamarády a jejich roztomilými dítky – nejmladší účastník byl 6-ti měsíční Bartoloměj, Vítek, Matouš, Hedvika, Miloň). Samozřejmě nechyběli ani jejich čtyřnozí kamarádi – jezevčík Truhlík, kokršpaněl Cyril, berňačka Dimba.
Počasí bylo velmi příjemné, prostě tak akorát na náš výlet okolo jezera.
Starostlivý otec Jindra se svým synem Bartolomějem.

Petr fotí jak o život...

Jak jen přenést kočárek s Bartolomějem přes potok ?

Chvilka příprav...a jde se na věc..

Hlavně se soustředit. Děťátko je uvnitř.
Petr si drží hlavu... i Marta asistuje...
Velký zájem byl i okoupání, které se mohlo provozovat téměř kdykoliv a kdekoliv. A hádejte, kdo byl ve vodě skoro pořád.
No přeci naše kachnička Martička.

K obědu byli výtečné buřtíky na ohni a domácí buchtičky.

Na závěr našeho pochodu, když už si všichni mysleli, že naše cesta je u konce, přišlo velké překvapení. Je fakt, že Jindra, který výlet plánoval, nám říkal, abychom si vzali buřty, plavky a baterku. Buřty jsme snědli, plavky také použili a tak zbývala baterka.

Zkrátka a dobře si pro nás Jindra připravil průlez jedním tajemným tunelem (dlouhý cca 1200 m), který v době těžby železné rudy sváděl říční vodu okolo jezera. Je tam ještě jeden, ale ten byl hodně zarostlý.

Tak jsme se oblékli, aby nám tam nebyla zima. Psům dali vodítka, protože tam byla absolutní tma. Sice jsme měli baterky, ale domluvili jsme se, že je nebudeme používat, že to zkusíme vydržet bez nich až na konec tunelu.

Bylo to moc veliké dobrodružství. Zajímalo mě, jak budou reagovat psi a musím říci, že všichni obstáli na jedničku s hvězdičkou. Byla to pro ně převeliká zkouška na jejich psychiku. Hlavně, když se začali vydávat různé zvuky nebo spíše pazvuky. Tam se to panečku rozléhalo. Dan s Martou šli přede mnou vedle sebe a ani nedutali. Když jsme se blížili k východu a v dálce už jsme viděli malou tečku světla, tak jsem je pustila z vodítek.

Vyběhli tak, jak jsou zvyklí, ale každou chvíli se ke mně vraceli, aby se ujistili, že jdu. Museli mě očichat, protože mě pořád ještě neviděli.

Překvapení druhé bylo při výlezu z tunelu, když jsme viděli, jak vypadáme od té červené hlíny smíchané s vodou.

Překvapení třetí : stejnou cestou musíme nazpátek !

Ale bylo to fajn. Opravdu veliký zážitek.

Prostě super výlet.

Hlavně, že bylo kde se ošplouchnout.